Mrzí mě, že o Romech často rozhodují druzí. Snažím se proto další z nás motivovat k participaci v politice, říká janovský pedagog Marian Dancso

Marian Dancso je jedním ze třinácti romských městských zastupitelů v celé České republice, od roku 2010 působí na této pozici v Lomu za politické hnutí Občané městu, město občanům. V Lomu žije od narození. Od letoška je rovněž členem poradního orgánu vlády ČR pro záležitosti romské menšiny.

Vystudoval sociální pedagogiku na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a již dvacet let je součástí pedagogického sboru na základní škole v Litvínově-Janově. Minulý měsíc obdržel prestižní cenu Učené společnosti ČR pro pedagogy. Ocenění je udělováno za podporu zájmu o vědu a výzkum na základních a středních školách a vytváření podmínek pro individuální činnost studentstva.

Co konkrétního na vaší pedagogické práci Učená společnost ČR ocenila?

Před převzetím ceny jsem si říkal – proč zrovna já? Byl jsem si jistý, že jsou mezi nominovanými jistě jiní lidé, kteří odvedli daleko více práce. Hodnoticí komise však měla zmapované mé téměř dvacetileté veřejné působení, na základě kterého mou nominaci posuzovala. 

Jednou z věcí, na kterou se neustále snažím upozorňovat, je inkluze a inkluzivní vzdělávání. To jsou témata, která společnost často nenechávají klidnou a mnozí je kritizují. Já poukazuji na to, proč by neměli. 

Další věcí, kterou na mém působení Učená společnost ocenila, byla práce v žákovských parlamentech. Janovští žáci se už poněkolikáté umístili v soutěži žákovských parlamentů, teď dvakrát po sobě na druhém místě. Parlamenty se zapojují například do projektů, které dětem přibližují myšlenku participativního rozpočtu nebo ukazují, jak funguje zastupitelstvo. Konkrétně v Janově žáci předkládali návrhy městu Litvínovu pro zlepšení prostředí města. 

Zrealizovalo město některé nápady dětí?

Poslední, co se podařilo dětem společně prosadit, byl projekt na vytvoření jakéhosi chodníku slávy před litvínovskou Citadelou. Vznikla k němu i metodika toho, jak by se měl prostor na chodníku jednotlivým osobnostem udělovat, jak si místo zaslouží a tak dále…

První úspěch, který jsme v projektu měli, byla realizace kuličkové dráhy na hřišti janovské základní školy. Tehdy mohly děti poprvé zažít a pochopit, že participovat a zajímat se o své okolí není jen o pochvale od nás učitelů, ale že to v jejich životě a prostředí, kde bydlí, může opravdu něco změnit.

Důkazem náklonnosti města je i navýšení rozpočtu pro projekty zapojené do participativního rozpočtu města Litvínova, a to na 2,1 milionu korun.  

Jaké předměty na janovské škole vyučujete?

Učím kombinaci humanitních předmětů, a také angličtinu a informatiku.

Jaká byla vaše cesta k tomu být učitel? Věnoval jste se v minulosti jinému zaměstnání?

Na škole v litvínovském Janově působím již dvacet let. Před lety jsem začínal na pozici takzvaného romského asistenta. Byl jsem také vychovatel, asistent pedagoga, částečně učitel němčiny, od roku 2011 jsem plnohodnotným učitelem.

To je docela dlouhá doba na jedné škole. Co vás po ty roky motivuje?

Úplně na rovinu řeknu, že mě dlouhé roky nic nemotivovalo. Původně jsem se věnoval práci na plavidlech, zejména na tankerech převážejících různé chemikálie. Rok po ukončení střední školy se mi stal úraz, který vyžadoval více jak dvanáct měsíců rekonvalescence. Během léčby jsem v novinách narazil na inzerát právě do janovské školy, tak jsem na něj odepsal a vlastně ihned po prvním pohovoru s tehdejším panem ředitelem mi bylo oznámeno, že mě na školu přijme do pozice romského asistenta. Myslím si, že v té době v okolí nic takového jako romský asistent nebylo.

Náplní mé práce bylo navštěvovat rodiny, kde jsem žákům radil, jak se mají učit. Pro představu, bavíme se zhruba o roce 2003, tehdy Janov nebyl tak jednotvárný. Tím chci říct, nežily tam jen romské rodiny. Troufám si říci, že tam tehdy byla většina z majoritní společnosti.

K proměně v sociálně vyloučenou lokalitu došlo až během toho, co jsem na škole působil. Nejhorší momenty, které si vybavuji, byly asi v roce 2008…

Myslíte rok „bitvy o Janov“?

Ano, přesně to myslím, období pochodů, demonstrací Dělnické strany… S odstupem času vidím, a už tehdy jsem to tak viděl, že dost věcí bylo vyvoláno uměle, těm extrémistům šlo o vyvolání napětí mezi majoritou a minoritou. Dost jsem tehdy sdílel pocity s rodiči dětí naší základní školy, někteří se své potomky báli posílat do školy.

Bylo to těžké období, protože rodiče tehdy nevěřili ani nám učitelům. V pozici, ve které jsem byl, to znamená jediný romský učitel na škole, oblečený v košili s kravatou, jsem byl najednou vnímán takzvaně jako gádžo. Nevnímali mě ani jako příslušníka menšiny ani většiny, zkrátka jsem byl někdo mezi a získat si jejich důvěru, a to nejen rodičů, ale také samotných kolegů kantorů bylo obtížné.

Od letošního roku jste členem Rady vlády pro záležitosti romské menšiny. Co Rada vlády dělá a jaké specifické kroky pro zlepšení situace Romů a Romek podniká?

Rada je poradním orgánem vlády v legislativě týkající se Romů, její kompetence jsou hodně omezené. Jednou z našich hlavní činností je připomínkovat dokumenty, strategie romského začleňování do společnosti a připravovat různá stanoviska, které pak slouží pro další ministerstva. Také se vyjadřujeme například k přerozdělování finančních prostředků mezi neziskové organizace.

Mé členství v radě je neplacené, všichni, co tam jsme, to děláme zdarma. Nemám ani Superba ani svého řidiče, jak by si mohli někteří myslet. (úsměv)

Věnujeme se každopádně hlavně osvětě, a to i mezi Romy. Dost našich si myslí, že když jsme v nějaké funkci a někam jsme se dostali, tak nám romská problematika začne být jedno. Tak to ale není. Snažíme se motivovat další Romy a Romky k participaci a angažování v politice. 

Mrzí mě jedna věc. V minulých zastupitelských volbách v roce 2022 se dostalo na městské úřady pouze třináct Romů v celé republice, což podle mého názoru není na počet 250 tisíc Romů v Česku adekvátní zastoupení. Dost často o romských problémech rozhodují ne Romové, kteří neznají ani naše základní kulturní zvyky a tradice. Chci, aby se to změnilo.

Řešíte v Radě i vzdělávání, třeba jaké výzvy a překážky žactvo na školách ve vyloučených lokalitách musí zdolávat?

Nejzásadnější překážkou je takzvaný romský etnolekt češtiny. V rodinách, odkud děti přicházejí, se nemluví správně česky, ale mnohdy ani romsky. Největší bariéra tak vzniká hned při nástupu do první třídy, kdy je pro dítě obtížné se adaptovat a rozumět novému prostředí a pro učitele je jednodušší říct – neumí číst, a dál se tím nezabývat. Bohužel mnozí učitelé ve vyloučených lokalitách nevědí, jak s problémem pracovat a žáci ho tak nikdy nepřekonají…

Chce proto Rada v tomto směru apelovat například na Ministerstvo školství, aby se metodika vzdělávání v sociálně vyloučených lokalitách změnila?

Určitě ano. Měla by se ale změnit i výuka sociální pedagogiky, která by problém jazykového dialektu podchytila a uměla s ním pracovat. Určitě bych se více zaměřil na pregraduální přípravu učitelů a sociálních pedagogů, a to zejména v kontextu romského etnolektu češtiny, kterému se nevěnuje dostatečná pozornost, zejména při nástupu dítěte do první třídy. Romský jazyk má svá specifika a učitelé by měli vědět, jak s touto bariérou pracovat. Jen tak mohou fakulty produkovat kvalitní učitele pro školy ve vyloučených lokalitách.

Jak se z vašeho pohledu stávající vláda staví k záležitostem romské menšiny? 

Dobrý pocit mám z přijetí antidiskriminačního zákona a v nedávné době také z přijetí nové definice anticikanismu, která je souhrnným označením všech nežádoucích, předsudečných a stereotypních jevů namířených proti Romům. 

Těší mě, že současná vláda dává najevo, že jí romské problémy nejsou lhostejné, a že si uvědomuje, v jakém postavení Romové v Česku jsou.

Mluvili jsme hodně o participaci. Co pro vás slovo participace znamená?

Já osobně vnímám participaci ve vztahu se zapojením romské menšiny do aktivního občanského života pouze jako pasivní prvek. Aktivním se stane až budou na nejvyšších postech, a to nejen v politice, ale i ve státní sféře, na školách ve vyloučených lokalitách a jinde, odborníci z řad Romů a Romek.

Participace Romů by podle mě opravdu neměla vypadat tak, že si ke kulatému stolu pozvou mezi dvacet zaměstnanců ministerstva pouze dva Romy, udělají si foto a odškrtnou, že provedli inkluzivní krok…

Už to každopádně není o tom, že by tu nebyli studovaní Romové – jsou tu úspěšní lékaři, právníci. Ti lidé tu jsou, a ti by se měli podílet na aktivní participaci a motivovat další.

Sleduje Rada míru integrace Romů ve společnosti?

Situaci mapujeme a data na to jsou.

Já osobně slovo integrace nepoužívám rád, i když ho nejde úplně vypustit. Mám totiž pocit, že užitím tohoto slova kategorizuji. Osobně to mám nastavené tak, že se snažím přistupovat ke všem stejně, rovně, a málokdy, když mluvím o vyloučených lokalitách, říkám, že v oblasti bydlí pouze romská menšina, kterou by bylo třeba integrovat. To bych lhal. Realita je totiž taková, že ve vyloučených lokalitách bydlí řada různorodých lidí. 

Ze strany Rady je podpora integračních projektů, zejména v neziskovém sektoru, silná. Možná právě kvůli neziskovým organizacím jsem si ale ke slovu integrace vztáhnul takové, spíše problematické, pocity. Mnohé z nich často ve svých řadách nemají ani jednoho Roma, přesto by někoho chtěli integrovat…

Jak vnímáte vliv působení Sousedského domu Libuše na atmosféru v Janově?

Sousedský dům a lidi kolem něho, hlavně Petra Globočníka, vnímám velmi pozitivně. Jeho aktivity sleduji již delší dobu, Petr chodí i k nám do školy a motivuje děti k volnočasovému vzdělávání. Spolek kolem Libuše určitě spadá do těch opravdu proromských organizací. Pořádali jsme spolu mimo jiné aktivity na Mezinárodní den Romů. Byl bych každopádně rád, kdyby se po jeho boku objevili noví lídři z řad Romů a Romek z Janova. 

Rád bych závěrem zmínil i Chanov, ten se totiž hodně zlepšil. Za mě je to hlavně díky tomu, že se zde angažují místní, své sousedství si kultivují sami a dělají to ve svém volném čase. Když jsme za nimi byli, jestli nechtějí pomoci třeba s vypsáním dotace nebo grantu, řekli mi – Mariane, my nechceme, nikdo nám nepomůže se o peníze starat.

Oceňuji je za tu práci, kterou dělají, a jak udržují svou komunitu, a to i přesto, že granty odmítají. Je to pro mě ta správná cesta, daleko lepší, než když se objeví všelijaké organizace, které si peníze rády vezmou, ale zdaleka do roka nevyvinou takové aktivity jako oni tam.

Zmiňoval jsem lídry mezi Romy – bude potřeba, aby se oni aktivizovali, rozšířili si rozhled o fungování samospráv, participaci a začali se o své okolí zajímat. Jinak to nepůjde.

Rozhovor vedl: Tomáš Balín

Korektura: Alena Motlová