Musíme to dát do kupy, je to náš domov

Poslechněte si audio verzi článku (hlas vygenerovaný AI).

Procházím ulicí M. G. Dobnera, kterou velmi dobře znám z dětství. Bydlelo tu několik kamarádů, s nimiž jsme hrávali hokejbal na hřišti mezi domy v nedaleké ulici. Hřiště již neexistuje, kamarádi už zde nebydlí a jen málokterý ze starousedlíků tu zůstal. 

Před domem s blokovým označením 386 posedávají lidé a popíjejí různé nápoje. Kolem pobíhá drobotina a člověk poznává typický vibe sociálně vyloučené lokality. 

Okolí se však v posledních letech přece jen mírně zlepšilo. A také se proměnil dům, do kterého dnes mířím a u jehož vchodu mě vítá Martina Zadražilová – žena, která má v jeho proměně prsty. Není to naše první setkání, neboť cestu její a jejích kolegů již nějakou dobu sleduji. 

„Tak vítejte. Jak se Vám líbí naše květináče?“ směje se, ukazujíc na kytky před domem. Následně otevírá vchodové dveře panelového věžáku, který v sobě snoubí tolik mostecké symboliky jako žádný jiný. Ztělesňuje ducha doby minulé, ale i dynamiku socioekonomických proměn, v jejímž vleku se odehrávají lidské příběhy. 

„Ještě je tu spousta práce, ale postupně to dáváme dohromady,“ líčí žena, která se před rokem a půl ujala vedení domu, jenž mnozí považovali za odepsaný. 

A má pravdu, od minulé návštěvy je na první pohled vidět spousta změn. Vnější část nebytového prostoru je natřená, v útrobách domu visí nástěnka s informacemi vydanými výborem a na chodbách přibyly další kamery. Dům má také nové schody a poštovní schránky. A co více, tento stav se daří udržet, což není v sociálně vyloučené lokalitě vůbec samozřejmé. Spousta dalších, neméně důležitých změn není ihned viditelná.

„S těmi schody jsem si užila, to Vám povím. Je to ale jen začátek, čeká nás toho ještě hodně. Co jsme se dostali od Krušnohoru, posouvá se to k lepšímu,“ pokračuje ve svém vyprávění o postupných proměnách v domě, který dnes patří mezi sociálně vyloučené.  

Vždycky tomu ale tak nebývalo. Dobnerovka, jak jí v Mostě říkáme, kdysi patřila mezi vyhledávané oblasti. Nachází se přímo v centru, ale přesto je odkloněna od jeho ruchu. V blízkosti jsou úřady, zastávky MHD, školka, základní škola i zdravotní středisko. Zkrátka veškerá občanská vybavenost je v dosahu pár minut chůze. Každý z bytů má jeden nebo dokonce tři balkony, a pokud bydlíte trochu výše, máte krásný výhled na celý Most, Krušné hory i České středohoří. Je to splněný sen otců modernistů. Sláva této ulice ale začala zacházet společně s tím, jak rostl hlad po investičních bytech a jak zde spolu s tím stoupal počet těch pronajímaných.

Paní Zadražilová zde žije ve vlastním bytě, který kdysi koupila v naději, že si polepší. Dříve totiž bydlela v lokalitě, jíž v Mostě říkáme stovky. To jsou domy s blokovým označením 89 až 100. Ty dnes platí za ukázkový příklad obchodu s chudobou, kde lidé mnohdy žijí v podmínkách, které 21. století neodpovídají. A kde majetková struktura, spíše než privatizační cíle, odráží investiční ambice a selhání trhu.

I stovky kdysi bývaly dobrou adresou. Ale jen do doby, než se staly územím zaslíbeným dobývání pasivního příjmu a výnosnou investiční komoditou, prostou starostí o kvalitu života těch, kteří zde žijí. I zde se začal podíl pronajímaných bytů až příliš zvyšovat. Místní obyvatelstvo se postupně proměnilo a většinu starousedlíků nahradili přespolní. Ti však povětšinou pocházeli z neutěšených socioekonomických poměrů a koncentrace do jedné čtvrti jejich problémy ještě prohloubila. Takto naakumulované dopady chudoby a sociálního vyloučení pak samosprávy řešit nezvládají a ty pak ústí v náročné soužití. 

„Když jsem našla ve dveřích zabodnutou stříkačku, řekla jsem si dost, musíme pryč,“ objasňuje Zadražilová okolnosti svého rozhodnutí koupit byt v Dobnerovce. „V té době to tu bylo pěkné. To jsem ještě netušila, co se všechno stane,“ dodává.

Za nějaký čas se totiž před jejíma očima odehrál naprosto stejný příběh, jako ve stovkách. Téměř žádní starousedlíci v Dobnerovce nezůstali a byty ve všech čtyřech věžácích jsou dnes z drtivé většiny pronajímané. A kvůli cílení pronajímatelů na socioekonomicky slabé nájemníky dnes čtvrť naplňuje všechny znaky sociálně vyloučené lokality. 

Že zde soužití není žádný med, dokreslují příhody, které se staly dceři paní Zadražilové. Na tu již dvakrát kdosi fyzicky zaútočil, a jednou byla dokonce přepadena a přinucena pustit neznámého muže do domu, aby mu vydala krabičku cigaret.

„Už mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, že to tady prodám a půjdeme s dcerou jinam. Ale copak mi někdo za byt v Dobnerovce dá tolik, abych si mohla koupit byt jinde?“ přidává Zadražilová často opomíjenou pointu. A odpovídá tím i na hraběcí otázku, proč lidé z vyloučených lokalit neodejdou, když se jim tam nelíbí. 

Tento příběh je na severu Čech až příliš častý. Člověk si koupí byt v klidné, žádané oblasti, která se stane terčem investorů. Ti se o důsledky svého podnikání nezajímají, kvalita soužití se snižuje a kvůli tomu rapidně klesá i cena bytů. Někteří stihnou byt včas prodat a utéci. Jiní odejít nechtějí nebo nemohou, protože cena jejich bytu již klesla tak hluboko, že by za něj neutržili dostatek financí na relokaci někam, kde by se jim žilo lépe. Často jim tak nezbývá nic jiného, než v domě proti své vůli zůstat. 

A uvíznout tak v okovech obchodu s chudobou. 

^{Dům čl 386 v Dobnerově ulici v Mostě. Autor fotek: Luboš Dvořák.}

Zadražilová zvažovala, že by svůj byt pronajala a sobě sehnala pronájem v klidnější lokalitě. „Komu bych ho ale nabídla? A nájmy jsou drahé, platila bych třikrát tolik, co ve vlastním,“ vysvětluje, proč ani tento plán není pro matku samoživitelku schůdný. Měla také možnost využít nabídku rodinného přítele, který by jí poskytl byt v dobré lokalitě v sousedním Litvínově. Zadražilová se ale nakonec rozhodla zůstat a bojovat. 

Jednoho dne se proto kandidovala na členství ve výboru společenství vlastníků. Místní i pronajímatelé do ní vložili důvěru a do výboru ji zvolili. Stala se místopředsedkyní a nakonec i předsedkyní.

„Dům jsme přebírali v dost špatném stavu, moc toho tady nefungovalo a všichni si už dlouho přáli změnu k lepšímu. Jak starousedlíci, tak pronajímatelé,“ pokračuje Zadražilová. 

Ujmout se takové pozice není snadné a vyhlídky na zlepšení v takto vyloučeném domě nebývají nadějné. Správu většinou komplikuje fakt, že vlastníci bytů mnohdy ani nežijí v České republice, natož v Mostě. O stav domu se často nezajímají a schůzí SVJ se neúčastní. S místními zpravidla moc nekomunikují a jejich zájem končívá u zaplaceného nájmu. 

Ani v tomto domě není pro kvalitní soužití a efektivní správu majetková struktura příznivá. Pouze 21 % bytů je obsazeno jejich majiteli a 79 % jich je pronajímaných. 37 % pronajímaných bytů je vlastněno lidmi z Ústeckého kraje a 14 % z nich přímo Mostečany. Téměř 63 % pronajímatelů pak má trvalé bydliště mimo Ústecký kraj. Jen 9,3 % bytů patří soukromým firmám a dva byty pak vlastní Mostecká bytová, a. s., která je po městě skupuje v rámci snahy alespoň částečně získat zpět kdysi ztracený bytový fond.

V mnohém je tedy tento dům typickým příkladem vyloučené lokality. Nicméně v některých ohledech je jeho příběh přece jen trochu odlišný. Ukazuje totiž, že pokud má dům odhodlané vedení z řad místních a pokud jsou s ním v kontaktu i pronajímatelé, mohou se věci posouvat k lepšímu. 

^{Podíl pronajímaných bytů a vlastnická struktura z hlediska právní subjektivity. Zdroj: Katastr nemovitostí ČR.}

^{Vlastnická struktura dle trvalého bydliště pronajímatelů. Zdroj: Katastr nemovitostí ČR.}

První kroky

Prvním krokem Zadražilové ve funkci, byl uvítací e-mail adresovaný všem vlastníkům. Sdělila jim, že s nimi chce navázat dobré vztahy a také probrat možnosti, které by vedly ke zlepšení situace. „Byli příjemní. Měli zájem o to, aby se v domě věci zlepšily a aby se jejich nemovitosti zhodnocovaly.“

Vlastníci dokonce výboru svěřili plné moci reprezentující 70 % hlasovacích práv. Ty jsou rovnoměrně rozděleny mezi všechny jeho členy, tudíž je zajištěna vzájemná kontrola, a nedochází tak ke koncentraci moci. 

Zároveň v tu dobu ještě spadal dům pod SBD Krušnohor, největší stavební bytové družstvo v republice. S ním v domě panovala všeobecná nespokojenost. Spousta věcí vázla a u místních převládal názor, že Krušnohor není dobrým správcem. Před výborem však stála celá řada výzev, a tak se jako nejkratší cesta ke zlepšení jevila silnější artikulace dlouho neřešených problémů a těsnější spolupráce s SBD.

Zadražilová si proto hned z počátku svého působení domluvila schůzku s Eduardem Belšánem, tehdejším ředitelem Krušnohoru. Dříve, ještě za vlády Františka Ryby, poskytoval Belšán družstvu právní služby a byl prakticky jeho dvorním advokátem. Družstvo pak zastupoval v nejrůznějších soudních sporech, které se valily jak na Krušnohor, tak na samotného Františka Rybu. V současné době již Belšán ředitelem Krušnohoru není a jako advokát již také nepůsobí, neboť byl z advokátní komory na vlastní žádost vyškrtnut. 

Schůzku s Belšánem iniciovala Zadražilová ve snaze zlepšit spolupráci a přednést před něj problémy, se kterými se dům potýkal. Doufala ve zlepšení komunikace a také v to, že se věci začnou posouvat k lepšímu. Na schůzce s ním chtěla řešit například již pět let neopravené schody před domem, ale také masivní výskyt švábů a štěnic, které místní dlouhodobě trápil.

Belšán na schůzce slíbil, že dojde k pozitivním změnám a zpoždění v opravě schodů odůvodnil covidovou pandemií. Zadražilovou nicméně přesvědčoval, že si každý vlastník má desinsekci zajistit a zaplatit sám. Tato praxe byla v domě skutečně uplatňována. Dle Zadražilové nebylo ale reálné tímto způsobem situaci vyřešit, neboť nájemníci nutnými finančními prostředky nedisponují a vlastníci zásahy platit nechtěli. A ani by správně neměli. „Ze zákona má být dezinsekce skutečně hrazená ze strany SVJ,“ vysvětluje Zadražilová. Schůzka nakonec skončila tím, že si Belšán správnost postupu ověří, nicméně povolení k objednání postřiku na náklady SVJ Zadražilová neobdržela. 

Mezitím došlo k takovému zhoršení situace, kdy štěnice lezly po stěnách společných prostor, ve výtahu či dokonce v útrobách poštovních schránek. Zadražilová se chystala situaci oznámit hygienické stanici. Na to konto Belšán poslal na prohlídku domu dva techniky, kteří prohlásili stav za havarijní. Následně proběhly dvě dezinsekce, a to všech bytových i nebytových prostor.

Spolupráce s Krušnohorem i nadále narážela na jeho neochotu a neakceschopnost. „Neslyšeli jsme nic jiného, než ne, nejde, nepůjde, není to v našich silách,“ nastiňuje Zadražilová, proč v domě panovala všeobecná nedůvěra v Krušnohor a proč se nakonec zrodila myšlenka, že se dům od družstva odloučí. 

Střípkem do mozaiky nesnadné spolupráce byla například již zmíněná oprava schodů, na kterou prý dům čekal dlouhých pět let. Do té doby bylo schodiště, dle Zadražilové, v havarijním stavu. 

Po její první schůzce s Belšánem poslal Krušnohor do Dobnerovky skupinu dělníků, která měla schodiště opravit. Jejich počínání však nepůsobilo vůbec profesionálně. Konstrukci nových schodů vytvořili totiž pouze z dřevěných latí, aniž by byly použity výztuhy v podobě ocelových drátů. Do této konstrukce vylili beton, který pak udusali nohou. 

Zadražilová výše popsaný postup konzultovala s odborníkem a následně informovala zodpovědnou osobu z Krušnohoru. Ta po kontrole sama uznala, že je třeba stavbu provést znovu. Napodruhé již byly schody vybudovány správně, a to díky dělníkům z Ukrajiny.

Dalším příkladem špatné spolupráce byl postoj Krušnohoru k zajištění dotace z programu zaměřeného na podporu „zaměstnávání správců domů – preventistů“. Dotaci postkytuje město Most a dům by z ní mohl zaplatit nočního hlídače. Proto Zadražilová, společně s technikem Krušnohoru Lososem, vyplnila příslušnou žádost. Komplikace nastala ve chvíli, kdy byla žádost předána Belšánovi, který ji měl odeslat na Městskou policii Most. Ten namítal, že s hlídačem neuzavře smlouvu o rozsahu větším než šest hodin měsíčně. Důvodem byla údajně snaha vyhnout se placení odvodů, neboť při práci nad výše uvedené penzum vzniká povinnost odvádět za pracovníka zdravotní a sociální pojištění. Takový postoj byl ale kontraproduktivní, neboť při tak nízkém počtu hodin by přítomnost hlídače neměla žádaný dopad. Dle Zadražilové by takto ani nebylo možné splnit podmínky dotačního titulu. 

Ta se nesmířila s tím, že by projekt ztroskotal, neboť se prý po domě pohybovaly osoby, které tam konzumovaly drogy. Jednoho dne přímo na chodbě dokonce kdosi provozoval orální sex. „Tady zažijete skoro všechno,“ vysvětluje Zadražilová, proč bylo důležité získat nočního hlídače. Krušnohor nakonec s odesláním žádosti na městskou policii souhlasil. Mezitím roli hlídačů suplovala Zadražilová s kamarádkou, se kterou se střídaly na nočních směnách. Projekt se nakonec nastartovat podařilo a dům nyní disponuje noční ostrahou, která je přítomna o víkendech a v době vyplácení sociálních dávek. To už se však událo bez Krušnohoru, od kterého se mezitím dům odloučil.

Odloučení od Krušnohoru

Po zmiňovaných negativních zkušenostech už obyvatelé domu nebyli přesvědčeni o další spolupráci s Krušnohorem. A tak Zadražilová svolala schůzi vlastníků, na které předložila plán dalších kroků, včetně osamostatnění se od družstva. To bylo odhlasováno a Krušnohor 1. 9. 2024 obdržel výpověď.

„Byl to důležitý krok k pozitivní změně,“ vzpomíná Zadražilová.

Proces odloučení měl být postupný. Ačkoliv si dům od 1. 9. 2024 převzal správu pod sebe, účetnictví do konce roku ještě spravoval Krušnohor. „Spoustu věcí jsme neznali a museli jsme se učit,“ líčí Zadražilová, proč naplánovali toto překlenovací období, během kterého měl Krušnohor předat výboru veškerou dokumentaci. 

Její předávání ale vázlo. „Účetnictví nám dávali na etapy. Celkem to trvalo šest měsíců. Belšánovi jsem volala dvakrát třikrát týdně, ale telefon mi nezvedal. Ani na e-maily pak už nikdy neodpověděl, maximálně jeho sekretářka se slibem, že se ozve,“ doplňuje.

Někdy během listopadu Zadražilová zjistila, že byl výbor odstřižen od informačního systému G5i, ve kterém se nacházejí důležitá data pro správu domu. Například kontakty, čísla účtů či nastavení SIPO plateb. „Najednou jsem měla do systému přístup pouze jako vlastník bytu, ale už ne jako správce.“ Dům přitom v tu dobu stále spadal pod Krušnohor a dokumentace ještě nebyla předána. 

Tento krok Zadražilová naštěstí předpokládala a data související s jejich domem ze systému zálohovala. Pokud by nebyla takto prozíravá, mohla by správa domu být do určité míry ochromena. 

Nicméně v systému G5i absentovaly jiné důležité dokumenty, jako například smlouvy uzavřené s dodavateli. Ty obsahují nejen kontakty, ale i konkrétní parametry týkající se úmluv o servisních službách. Mezi ně patří ceny za konkrétní úkony, za dopravu, reakční doba dodavatele či sankce za nedodržení smlouvy. Bez nich výbor neví, na co má nárok a co vše může po dodavatelích chtít.

„Kontakty na firmy jsme neměli. Předtím jsme vždy zavolali na Krušnohor a ten nám řekl, jakou firmu máme na danou práci použít. Ty nám tu nechaly faktury, které jsme pak předávali Krušnohoru,“ vypráví Zadražilová. Kromě paušálu (měsíční paušál za připravenost k zásahu, pozn. redakce) bylo u některých dodavatelů nutné platit i dojezd, u jiných ale ne. „Neříkám, že si účtovali něco navíc, ale neměli jsme si jak ověřit, že nám fakturují správné částky,“ pokračuje v popisování dalších problémů.  

Celou tuto anabázi však Zadražilová shrnuje smířlivě: „Oproti tomu, co při loučení s Krušnohorem zažíval jeden ze sousedních domů, jsme to ještě měli snadné. Ten se prý musel s Krušnohorem o dokumentaci nakonec soudit.“ Redakce ví, o který dům se jedná a jeho zástupci toto potvrdili, zachováváme ale anonymitu.

Výše popsané jednání Krušnohoru není výjimkou. Existují svědectví o tom, jak se v minulosti snažil osamostatnění domů všemožně zabránit. Používal k tomu různé šikanózní metody, včetně očerňování těch, kteří se za osamostatnění zasazovali. Stalo se tak například v případě Ivety Theuserové, která kdysi proti Krušnohoru vedla „vzpouru“ v jednom z domů, jež družstvo spravovalo. Někdejší ředitel František Ryba Theuserovou v rozhovoru pro Týdeník Respekt dokonce vulgárně urážel, když o ní pronesl „to myslíte tu Cikánku, co má IQ bublajícího bahna?“ Theuserová se nedala a nakonec dosáhla jak soudně nařízené omluvy, tak i finančního odškodnění. 

I v případě domu, který Zadražilová spravuje, tahal Krušnohor za nitky v pozadí a pokusil se situaci zvrátit. Obvolával vlastníky a snažil se je přesvědčit, ať pro ukončení spolupráce nehlasují. Zadražilovou přitom označil za někoho, kdo problémy zveličuje. Nicméně oproti „starým časům“, kdy byli oponenti Krušnohoru pod mnohem větším tlakem a bylo na ně dokonce mediálně útočeno, se zdá být výše uvedený lobbing ještě jemnou metodou. 

„Náš dům asi pro Krušnohor nebyl zajímavý nebo už mu možná došly síly,“ uzavírá Zadražilová.

Nová éra samostatnosti

Nový výbor byl přece jen nezkušený, a tak si nechal pomoci od správcovské firmy Dospra, které svěřil účetnictví. Dospra zároveň výboru pomohla s nastavením pravidel a procesů správy domu. Došlo ke změně stanov i domovního řádu. Jednou ze změn bylo zavedení pokut za jeho porušování. Ty dle Zadražilové pomáhají udržovat v mezích slušného soužití ty obyvatele, kteří by je jinak pravidelně překračovali. Aby jejich udělování bylo legitimní, bylo nutné systém pokut integrovat do stanov. 

Horní hranice pokuty byla nastavena na částku pěti tisíc korun. Většinou ale výbor uděluje pokuty pouze v řádu stovek, maximálně do tisíckovky. Dle Zadražilové je pro rodinu na sociálních dávkách taková částka dostatečně motivační a pětitisícová pokuta by jí mohla způsobit výrazné finanční potíže. Nicméně ač nerada, sáhnout k ní již dvakrát musela. Například u nájemníků, kteří opakovaně zvraceli z balkonu či káleli na chodbě. Na otázku, zda nájemníci pokuty platí, Zadražilová odpovídá, že některým nájemníkům je třeba domluvit. V jiných případech je nutné zavolat přímo vlastníkovi bytu. Nakonec prý ale pokutu zaplatili všichni. 

„Máme tu rodinu, jejíž člen poničil vchodové dveře. Dostal škodu k úhradě a k tomu pětitisícovou pokutu. Nadto dostal ještě pokutu od magistrátu v přestupkovém řízení. Poté už to nikdy znovu neudělal,“ popisuje funkčnost systému Zadražilová. Od doby zavedení sankcí bylo prý na pokutách vybráno celkem 20 tisíc korun. Takto vybrané peníze pak výbor používá na opravy a zvelebování domu. 

V některých případech však pokuty nestačí, a proto bylo zavedeno také pravidlo „třikrát a dost“. Tedy systém, kdy nájemník bude vystěhován, pakliže se potřetí dopustí porušení pravidel. Zadražilová hned po nástupu do funkce tento postup vlastníkům navrhla. Nicméně jak sama říká, musí se jednat o hrubé provinění, např. ničení majetku, ohrožování požární bezpečnosti nebo opakované rušení nočního klidu. „Pokud je v nějakém bytě každý týden hodně rušno, nemůžeme to řešit půl roku. Potřebujeme rychlou akci. Nájemníkům jejich přestupek písemně vytknu a buď se napraví, nebo to řešíme vystěhováním.“ Někteří nájemníci své chování změnili, s jinými se prý museli skutečně rozloučit. Za dobu jednoho a půl roku byli vystěhováni nájemníci celkem z devatenácti bytů. 

Vystěhování ale musí provést vlastníci, kteří byty pronajímají. Celý tento systém je tedy závislý na jejich ochotě spolupracovat a dohlédnout za horizont vlastního zisku. 

Ne se všemi vlastníky se ale dá domluvit. „Půl roku jsem jednoho majitele prosila o změnu nájemníků, z bytu už i oknem a dveřmi lezly šváby a štěnice. Půl roku jsme nemohli spát kvůli rámusu. Nakonec nájemníky vyměnil a ti současní jsou úžasní. Chovají se slušně, nedělají mejdany, nefetují, nemočí a nekálí na chodbě,“ oceňuje změnu Zadražilová.

Až na výjimky prý tento systém funguje vcelku rychle. „Vytýkací dopisy posílám jak nájemníkovi, tak v kopii vlastníkovi. Kolikrát ale už stačí jen zavolat a říci, že náprava se nedaří a nájemník je vystěhován.,“ doplňuje.

Mezi výjimky patří například pronajímatelka z jiného kraje, která na schůze SVJ vůbec nechodí a žádného zástupce nezplnomocňuje. Byla i zásadně proti tomu, aby SVJ vedl kdokoliv z místních. 

V jejím případě výbor musel řešit problém, kdy k lidem pod jejím bytem padaly ze stropu červi. „Nájemnici tam nejspíš muselo umřít nějaké zvíře,“ vypráví Zadražilová, která raději kontaktovala hygienickou stanici i magistrát. Nájemník měl prý v bytě tři psy a dvě kočky. A když výbor objednal dezinsekci, odborný pracovník ji odmítl provést s tím, že to nemá smysl. Údajně se přes nepořádek nemohl dostat tam, kde bylo třeba zásah provést. „Po třech upozorněních si paní konečně uklidila, a nakonec jsme mohli provést dva dezinsekční zásahy,“ uzavírá Zadražilová.

Na vystěhování problémových nájemníků, kteří extrémně ztěžují soužití, se s touto pronajímatelkou ale dohodnout nelze. Na opakované prosby se výboru dostalo odpovědi, že dokud chodí nájem na účet, víc ji nezajímá.

V domě jsou také byty, v nichž se nachází vyšší počet lidí. V některých případech jich bylo až osm. „To možná ani neodpovídá hygienickým normám,“ zamýšlí se Zadražilová. 

V jiných bytech pak žije vyšší počet lidí, než kolik jich je oficiálně nahlášených. I takovou věc musí výbor uvést do pořádku. Zadražilová proto obsazenost bytů kontroluje, jejich počty pak zaeviduje a nahlásí příslušným vlastníkům. Tím také dojde ke zvýšení plateb do fondu. „Při vyšším počtu lidí se zvyšuje spotřeba elektrické energie ve společných prostorách, ale také náklady na úklid, údržbu a opravy,“ vysvětluje, proč je třeba přispívat do fondu za každou osobu, která v domě žije. 

Z výpovědí lidí z jiných vyloučených domů víme, že počet skutečných obyvatel může být doslova fluidní. Mění se i z měsíce na měsíc a bývá náročné identifikovat, kdo je skutečným obyvatelem a kdo na tzv. „dlouhodobé návštěvě“, jež se změnila v permanentní, nikomu neohlášený pobyt.

^{Presentace, ve které místní mapují proměnu svého domu. Autor: Martina Zadražilová.}

Když má pronajímatel na zřeteli pouze vlastní zisk

Nesnadná situace je také s pronajímatelem, který v domě vlastní vyšší počet bytů. Dle bývalého předsedy Petra Helce, který v domě taktéž bydlí a řadí se mezi starousedlíky, bylo třeba tohoto pronajímatele dlouhodobě urgovat, aby vystěhoval problémové nájemníky. V jiném případě ho s ostatními přesvědčoval, že se nájemníci v jeho bytě neustále perou a něco rozbíjí. Nakonec vlastník při kontrole zjistil, že je byt opravdu poničený. „Od nájemníků si za zničené věci vyžádal kompenzaci, ale bydlet je tam nechal dále, takže se nic nezměnilo,“ objasňuje Helc vlastníkův přístup. Vícečlenná rodina, která vedla divokou domácnost, prý nakonec odešla sama za levnějším nájmem. 

Starousedlíci by rádi ovlivnili, kdo v domě žije. A tak tomuto vlastníkovi sehnali potenciální nájemníky, které dobře znali a kde dospělí členové rodiny pracují. „U nich doma byste z podlahy mohl jíst,“ pochvaluje si Helc, který rodinu výše uvedenému pronajímateli doporučil. Vlastník však dal přednost nezaměstnanému páru, který hned po nastěhování vystrčil nábytek plný štěnic na chodbu. „Z nábytku se po chodbě rozlezli štěnice, asi si umíte představit, jakou jsme měli radost,“ vysvětluje Helc.

Stálo prý hodně sil nájemce přesvědčit o nebezpečnosti jejich postupu a o tom, že infikovaný nábytek musí být před transportem obalen stretchovou fólií. V reakci na tento incident naplánoval výbor intervenční setkání, kde chtěl těmto nájemníkům závažnost jejich počínání vysvětlit. Ti se ale mezitím z vlastní vůle odstěhovali. A protože Helcem původně doporučená rodina již také nemá o bydlení zájem, zůstal pronajímateli byt bez nájemníků, zato plný štěnic.

A možná mu přibydou i další starosti a náklady, neboť v důsledku výše uvedeného musel výbor provést další desinsekce. Pronajímatel přitom o problému se štěnicemi dobře věděl a byl výborem k odstranění napadeného nábytku vyzýván. Namísto toho však do bytu plného štěnic nastěhoval další nájemníky, kteří situaci vyřešili svérázně po svém. Tyto náklady by mohl výbor dát vlastníkovi k úhradě, jakkoliv se to v praxi většinou nedaří, neboť je těžké prokázat přímou vinu na rozšíření štěnic.

Když pronajímatelé cílí na sociálně slabé

Někteří pronajímatelé mají tendenci spěchat s obsazením bytu natolik, že ho pronajmou prakticky komukoliv. Za to pak platí všichni – jak vlastník, tak sousedé. Dle zkušenosti Zadražilové je dlouhodobě výhodnější strategií si na kvalitnějšího nájemníka počkat: „Chápu, že vlastníci chtějí mít co nejdříve pokrytý nájem, ale horší nájemníci jsou pro ně ve výsledku dražší a nám ztěžují život. Není to dobré pro nikoho.“

Nicméně vlastníkovi, o kterém byla v předešlém odstavci řeč, se byty obsadit spolehlivými nájemníky nedaří dlouhodobě. Na vině je zřejmě i jeho vlastní přístup. „Nabízí lidem zdevastovaný byt s tím, že jim jednu kauci odpustí, pokud si ho opraví. I tak ale musí nájemník položit několik nájmů dopředu. A někdy i odměnu realitce, což může být v součtu 60 až 80 tisíc,“ objasňuje bývalý předseda výboru Helc.

Takovou částku ale pracující rodina prý často nemá. Proto tento vlastník cílí na sociálně slabé. „Dává jim potvrzení, že mu údajně kauci a nájmy již zaplatili. Oni pak u úřadů žádají o zpětné proplacení a vlastník si od nich peníze vybere,“  popisuje Helc a dodává, že se tento postup obchodníkovi s chudobou bohužel vyplácí. Hned na počátku totiž obdrží vysokou částku, ze které mu většina zůstane i v případě nájemníkova brzkého odchodu. A vyplácí se mu to i pokud nájemníci zanechají na nájmu dluh. S jeho uhrazením totiž pronajímatel nijak nespěchá, sežene si nájemníky nové a celý cyklus se opakuje znovu. Vzniká tak výdělečný stroj na recyklaci a rychlé vytěžení sociálně slabých. 

Těmi, kdo za jeho přístup platí tvrdou daň, jsou všichni ostatní, jak samotní nájemníci, kteří jsou oběťmi tohoto jednání, tak i ostatní lidé žijící v domě. A platí za ni jak zhoršenou kvalitou soužití, tak i dírou v rozpočtu vypálenou touto bezohlednou těžební strategií.

SVJ jako kontorent pro obchodníky s chubodou

Je totiž častou praktikou, že zatímco zisky si vlastníci nechávají pro sebe, o ztráty se rádi dělí s celým SVJ. Riziko podnikání a důsledky svých špatných rozhodnutí tak přenášejí na celý dům. A když se nedaří, prostě nezaplatí zálohy a příspěvky do fondu, čímž si z SVJ dělají svého druhu kontokorent. Společenství tak obchodníkům s chudobou nedobrovolně pomáhá vylepšovat jejich cashflow. 

Tato praktika pronajímatelům často vychází. V domech silně zasažených obchodem s chudobou totiž většinou chybí někdo, kdo by vykonával kvalitní správu a dluhy vymáhal. Vlastníci si tak zvykli, že své finanční neúspěchy mohou přehazovat na SVJ a že jim za to málokdy něco hrozí. Pokud situaci dlouhodobě nikdo neřeší, může v krajním případě vést ke kolapsu SVJ, které se ocitne zcela bez financí a nemůže pak provádět ani základní správu a údržbu domu. V některých případech nezbyde ani na zaplacení účtů za vodu a teplo a situace může vyvrcholit i odstřižením jejich dodávek pro celý dům. O jednom takovém případu budeme v budoucnu psát.

Dle sociologa a kriminologa z Fakulty sociálních studií Ostravské univerzity Petra Kupky systematické odmítání plateb do fondu, společně s úmyslnými podvody na SVJ, již v minulosti na Mostecku vedlo k úpadku vchodů či celých budov. Takovým příkladem je třeba litvínovské sídliště Janov.

V domě, který nyní spravuje Martina Zadražilová, k takto krajní situaci nedošlo, jakkoliv i zde pronajímatelé dluží na nájmu. Prakticky každý vlastník, který zde pronajímá byt, má vůči SVJ nějaký dluh. A i když situace není kritická a neohrožuje chod domu, rozhodl se výbor raději jednat a začal již rozesílat předžalobní výzvy. Cílit bude hlavně na ty, kteří dluh dlouhodobě nesplácejí a u nichž již přesáhl 30 tisíc. Dle Zadražilové je tento postup sice nepříjemný, ale nutný, neboť někteří dlužníci se ke splácení nemají a jen jednou za čas pošlou částečnou splátku. „Jeden vlastník mi řekl, ať jsem ráda, že vůbec něco poslal,“ ilustruje postoj některých pronajímatelů Zadražilová.

Ta se tak hypoteticky dostává mezi dva mlýnské kameny. Jelikož je dům z 80 % pronajímaný, mohou u pronajímatelů předžalobní výzvy vyvolat nevoli, která povede k jejímu odvolání. Zadražilová se tak nachází v nezáviděníhodné pozici. Na jednu stranu musí jednat a chránit zájmy SVJ. Na druhou stranu riskuje odvolání, po kterém by s kolegy již nemohli být motorem pozitivních změn. 

Zadražilová však vidí svou roli jasně: „Zvolili si mě, abych se o dům dobře starala. A já mám ze zákona povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Pokud by mě odvolali proto, že dělám dobře svoji práci, tak s tím moc nenadělám. Ale já tu práci musím dělat poctivě.“

Dotace na nočního hlídače

Kromě finančních záležitostí musí výbor řešit také kvalitu soužití. A protože býval v domě často narušován noční klid, požádal výbor město o dotaci v rámci pilotního programu „zaměstnávání správců domů – preventistů“. Cílem výboru bylo získat finanční podporu pro zaměstnance, který by dům hlídal v noci. 

 „Protože je tu hodně obyvatel romského etnika, chtěli jsme na tu pozici sehnat Roma. Jednoho jsme měli domluveného, ale ta finanční podpora byla tak nízká, že to nemohl vzít. A tak v noci hlídá náš místopředseda Josef Humeňanský,“ vypráví Zadražilová, která ho občas na noční, spolu s kolegyní Morovou, zaskočí. „Jsme tu ve dvou, aby jedna mohla zavolat pomoc, pokud by si někdo na druhou něco dovolil,“směje se a dodává, že už je dům dávno o dost klidnější.

Když Zadražilová s kolegyní v noci hlídala, měli prý o zábavu postaráno. „Lidé třeba kopali do výtahu a na chodbách odhodili plechovky nebo injekční stříkačku,“ rozpovídá se, „vyjela jsem dokonce za nimi nahoru, a to tam tehdy ještě nebyly kamery. Vzala jsem je zpátky dolů, ať si to jdou uklidit. Nadávali, ale šli.“ Dodává, že je prý třeba ukázat neústupnost a nebojácnost: „Vycítí, pokud máte strach. Takže když na mě někdo řval, řvala jsem třikrát tolik zpátky.“

I přesto, nebo právě proto, prý dnes ve vztazích panuje vzájemný respekt a někteří obyvatelé dokonce nabízí pomoc s pracemi kolem domu. „Máme tady nájemníka, který měl každou chvíli párty a byl hlučný. Dneska se staví i třikrát za týden a ptá se, zda s něčím nechceme pomoci. Třeba ty květníky před domem, které jsme dostali od města, nám pěkně okopal a připravil. A my jsme mu za to dali drobnou odměnu z vybraných pokut,“ vypráví Zadražilová s neskrývanou radostí z dílčího úspěchu.

V domě také bydlí lidé různých národností a v některých případech vyžaduje komunikace prostředníka. „Třeba pán z Vietnamu umí skvěle česky, ale některé rodiny z Mongolska nebo Ukrajiny česky zatím nemluví. Díkybohu zde máme sousedy, kteří jsou ochotni kdykoliv překládat. Jedna paní z Mongolska nám nejen překládá, ale umí své krajany dokonce pěkně usměrnit.“

Zadražilová se během dne snaží taktéž hlídat pořádek v domě: „Jsem k dispozici v kanceláři a pokud se něco děje, vyběhnu.“ Ve dne to ale prý není tak živé, jako v noci. Noční hlídač, to má náročnější a občas musí zavolat městskou policii. Ta prý ale ne vždy přijela. „Přitom nám slibovali, že zvláště pokud policii zavolá preventista, přijedou co nejrychleji,“ neskrývá své zklamání Zadražilová.

Během konverzace se společně díváme na reportáž, zpracovanou E-mosteckem, jemuž radnice platí za mediální výstupy. „Zavolali mi, že za deset minut přijedou natáčet. A najednou tu byli s kamerou,“ vysvětluje Zadražilová kontext vzniku reportáže, ve které se město chlubí pokrokem v Dobnerovce, na němž si připisuje částečný podíl. A to paradoxně právě skrze těsnou spolupráci s městskou policií. 

Že městská policie ne vždy přijede, není ojedinělou zkušeností. Podobné zprávy přicházejí také z oblasti již zmiňovaných stovek v ulici Budovatelů, kde naší redakci hned několik zdrojů potvrdilo, že někdy městská policie zkrátka vůbec nedorazí. 

Dle Zadražilové by také bylo dobré posílit počty preventistů, kteří se mají pohybovat v okolí. „Zahlédnu je tady tak jednou týdně,“ uzavírá.

Spolupráce s městem

Na otázku, jakou další podporu jim město poskytuje odpovídá, že jednou za čas se odehraje schůze na magistrátu. „Tam nám vysvětlují, jak máme provádět postřik proti štěnicím. Ten ale dobře známe. Paní Vavrochová nám ale třeba pomohla s nějakým žádostmi a také se sepsáním výzvy vlastníkům, že mají dodržovat pravidla,“ vysvětluje a dodává, že takové schůze byly za rok a půl asi tři.

Jinak si ale Zadražilová nevybavuje že by magistrát, ať již nyní nebo dříve v rámci projektu „Pod ochranou města Mostu“, zvládl třeba dojednat vystěhování těch nejproblematičtějších nájemníků. „Pamatuji si jen, že prováděli mapování, a to tak, že zaklepali na dveře vytipovaných bytů a zeptali se, kolik tam žije lidí. To bylo vše.“ Později se prý dozvěděla, že projekt již dva roky nefunguje a že ceduli s logem projektu mohou z domu sundat. To také učinili.

Zároveň vyjadřuje zklamání, že magistrát sice na jednu stranu pomohl domu bezplatným dodáním květináčů a hlíny, ale již nevyhověl žádosti o instalaci odchytových klecí na holuby. Ty měly přijít na střechu, ale žádost byla zamítnuta. Zástupce magistrátu to vysvětlil tím, že v domě jsou štěnice a švábi a že tam proto nikdo chodit nebude. Tento argument ale považuje Zadražilová za lichý, neboť se v domě pravidelně provádí dezinsekce.

„Rozhodně by nám ale pomohlo, pokud by počet dotovaných hodin pro nočního hlídače byl vyšší,“ vyjadřuje Zadražilová přání, aby mohl být dům v noci hlídán častěji. Nyní totiž rozpočet dovolí jen několik nočních služeb do měsíce. 

Dokumentujte positivní změny

V domě došlo k mnoha pozitivním změnám a další se postupně odehrávají. 

 „Udělali jsme tu opravdu dost dobrého. Člověk si to ale musí občas připomenout a uvědomit si, jaký kus cesty jsme ušli. Proto vše dokumentujeme,“ vysvětluje Zadražilová a ukazuje sešit s fotografiemi zachycujícími stav před a po změně. „Také vlastníci díky tomu vidí, k jakému posunu došlo. Když nový vlastník koupí byt a přijede se podívat, provedeme ho a vysvětlíme mu, že chceme, aby to byl slušný dům. Přiblížíme mu také, jak se o to snažíme”, klade důraz na komunikaci s pronajímateli. Je podle ní důležité, aby viděli, že místní opravdu mohou s věcmi pohnout a pozvednout dům, když dostanou důvěru. 

Dle Zadražilové se změny děly doslova odspodu. Ve sklepních prostorách vyklidili technické místnosti, kde se nacházel materiál ještě z rekonstrukcí provedených v dávné éře. Nyní jsou opravené dveře od výtahu a stejně tak i automatické dveře na chodbě. V domě je nyní více kamer než dříve a před domem jsou již zmíněné, nové schody. Na chodbách je čerstvě vymalováno a jsou zde nástěnky s důležitými telefonními čísly, provozními informacemi a aktualitami. Taktéž schránky jsou evidentně nové. Na chodbách se nachází nová světla a také zde bylo opraveno elektrické vedení

Dům v budoucnu čekají další změny. V dohledné době by měl například být nainstalován nový čipový systém pro otevírání dveří. „Ten současný je velmi starý, nespolehlivý a jeho dodavatel neflexibilní,“ vysvětluje Zadražilová. Při výpadku proudu se prý totiž dveře částečně zablokovaly a šly otevřít pouze zevnitř, lidé se tak nemohli dostat domů. Dle Zadražilové dodavatel tuto chybu opakovaně, za poplatek, odstraňoval. K definitivnímu řešení se ho výboru podařilo přinutit až s posledním, velkým blackoutem. 

Nový systém bude bezpečnější i v tom, že čipy bude vydávat sám výbor. Tím se jednak vymaní ze závislosti na dodavateli, ale hlavně bude mít přehled o tom, kolik čipů je v oběhu. Současné čipy totiž dodavatel lidem za poplatek přidělává bez vědomí výboru a navzdory dohodě, že tak činit nebude. Kvůli tomu výbor nemá pod kontrolou, kolik čipů mezi lidmi cirkuluje a kdo všechno má do domu přístup. 

S novým systémem již toto možné nebude. Obyvatelé domu dostanou nové čipy a další jim budou vydány jen výměnou za starý. Pakliže čip ztratí, výbor ho v systému deaktivuje a nikdo ho nebude moci použít.“ 

Mezi plány do budoucna je například instalace nových výtahů, neboť těm stávajícím je kolem šedesáti let. Největší projekt, kterým by mohl dům v budoucnu projít, je zateplení. Výbor by na něj rád sehnal státní dotaci. Nejprve však musí být zajištěna vstupní data a ověřena návratnost investice. Rozhodnutí lze dle Zadražilové udělat až na základě kvalitních podkladů. „I přes to všechno jsou příjmy SVJ stabilní, takže investovat bychom se bát nemuseli. Ale musíme to spočítat,“ dodává a věří, že vlastníci investicím bránit nebudou, pokud pro ně budou finančně dávat smysl.

„Chceme to dát kupy. Je to náš domov,“ uzavírá.

Tento text vznikl v rámci série s názvem „V okovech obchodu s chudobou“, kterou podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky. V rámci stejné podpory proběhla debata s názvem „V okovech obchodu s chubodou“, z níž je dostupný video záznam.