Vzkaz ze severu: bojíte se totality? Začněte kvalitně vládnout a nepřehlížejte regiony

Poslechněte si audio verzi článku (hlas vygenerovaný AI).

V sobotu se uzavřely volební místnosti a díky predikcím Škopa a Mahdalové bylo již hodinu poté bylo jasné, že se poměr sil v poslanecké sněmovně obrátí. 

Výsledky dopadly víceméně dle očekávání. Jediná nejasnost byla v tom, které z dalších antisytémových subjektů do sněmovny přibude. Za jejími dveřmi nakonec zůstalo Stačilo!, které prokázalo, že ani rebranding komunistů ve spojení s Maláčovou a podporou Stropnického, mu schody ke hvězdám nepostaví. Díky volebnímu zisku se toto uskupení sice může těšit státní finanční podpoře, nicméně tu pravděpodobně předá KSČM, od které dostalo finanční injekci na volební kampaň. Do parlamentu se nakonec dostali Motoristé, a to i přes mnoho kontroverzí spojených s Filipem Turkem, který dokonce aspiruje na ministra zahraničí a vyvolává tak v mnohých nejrůznější divoké představy, včetně zděšení.

Nečekaným překvapením voleb je intenzita kroužkování, díky kterému bude Pirátský zastupitelský klub obsazen v poměru 15 žen a 3 mužů. Někteří nezvolení Piráti nad výsledkem vyjadřovali rozčarování, nicméně jak správně uvedla Johanna Nejedlová, autorka iniciativy Zakroužkuj ženu, voliči by neměli důvod udělovat preferenční hlasy, pokud by strany stavěly kandidátky zipovým způsobem. 

V každém případě je jisté, že při tomto výsledku není vznik vlády sestavený z čistě demokratických stran možný. Ty totiž dohromady nedají potřebných 101 mandátů a tak bohatou nevěstou, která si tak bude vybírat nápadníky, bude Babišovo ANO 2011. To nyní intenzivně jedná o podpoře s SPD a Motoristy, kteří dávají jasně najevo, že chtějí přímou účast ve vládním kabinetu a s pouhou podporou jednobarevné vlády se nespokojí. Pravděpodobnost, že v ČR vznikne populistická vláda namíchaná s pravicovými extrémisty, nebyla v novodobé historii vyšší.

^{Výsledky voleb do poslanecké sněmovny 2025. Zdroj: ČSÚ. Zpracování: Regionání média – Mostecko.}

Kýčovitý patos namísto skutečných řešení

Co je však velmi důležité a čím bychom se hlavně měli zabývat, jsou důvody tohoto výsledku. 

Internet je plný diskusí o tom, jak je možné, že voliči svěřili své hlasy pravicovým extrémistům a oligarchovi. Tomu králi populismu, jehož politickým programem je hrát vše, co si budete přát. Sociální sítě připomínají zeď nářku, u které nejrůznější veřejné osobnosti vyjadřují zklamání a pohoršení nad lidmi činícími volby proti vlastním zájmům.

Deklarují tím však pouze své vlastní nepochopení skutečných kořenových příčin, čímž navozují pocit devaju, připomínající samotnou předvolební kampaň pětikoalice, jež byla zredukována na souboj demokracie vs. totalita. Mnoho lidí tehdy vyjadřovalo přesvědčení, že v těchto volbách není těžké vybrat si koho zvolit. A že ten, kdo váhá, nemá všech pět pohromadě. 

Samozřejmě, že hlavním klíčem volby je demokratičnost politické strany. Ať již jsme jakkoliv nespokojení se současným stavem, bez demokracie by vše bylo ještě horší. Jak by řekl klasik – máme překonávat nedostatky demokracie, nikoliv demokracii samotnou. 

Nicméně nelze se divit, že lidé mají plné zuby přesvědčování o tom, že se mají dobře a není na co si stěžovat. A že jim prakticky zvedal mandle vyprázdněny étos slušnosti v podání důstojných pánu v saku a nažehlených košilích. Slušnosti, které se velké části lidí nikdy nedostalo, protože i slušné zacházení je podmíněno statusem a silou vaší pozice. 

Vidím u nás na severu až příliš mnoho příběhů, kdy jen sociální status, vzdělání, trocha právní gramotnosti, etnický původ, peníze a případně kontakty rozhodují o tom, zda na nějakou tu slušnost vůbec máte nárok. Ta skutečně nepřichází automaticky a stala se z ní výsada odvislá od vaší pozice v často v mocensky asymetrickém vztahu. Prodávat lidem koncept slušnosti a důstojnosti je tedy jako si dělat selfíčka z jachty, na které je pro vás místo maximálně tak ve strojovně.

Aby bylo jasno, je to přesně ta přehlíživost, absence zájmu a schopnosti necynicky si odpovědět na otázku co dělat pro to, aby se tato země rozvíjela a sociální nůžky se při tom nerozjížděly jako půda pod Jezeřím. Co dělat pro to, abychom skutečně byli sociálním státem a ne mentálním skanzenem, kde teprve opatrnými krůčky objevujeme Housing first, abychom ho zase destruovali. Na otázku, jak je možné připravit naši ekonomiku na nevyhnutelné změny 21. století a zároveň z ní získali dost prostředků na investice do zásadních služeb a naší budoucnosti. A abychom u toho nevytvářeli pracující chudobu či statisíce lidí v drakonicky zahájených exekucích, kterých je nejvíce zrovna v našem kraji.

Pojďme si to říci na rovinu, že cesta k populismu a extrémní pravici je dlážděna skrze dlouhodobé a vědomé zanedbávání zásadních témat v oblasti sociální, bytové a vzdělávací politiky. A skrze absolutní přehlížení materiálně a sociálně vytěžených a brzy ekonomicky kolonizovaných krajů, ke kterým centrum již dávno mělo napnout svou pozornost a začít splácet svůj dluh. A to skrze investice do infrastruktury, vzdělávání a lidského kapitálu obecně. Nic z toho se ale neděje v potřebném měřítku a po čtyřech promarněných letech se tak opět všichni svorně bojí, aby jim ti chudí, nevzdělaní deprivanti svou volbou tu demokracii nepokazili. 

A stále jim u toho ještě nedošlo, že pokud místo skutečných řešení jen budou ve čtyřletých cyklech apelovat na smysl pro slušnost a strašit totalitou, prokážou tím jen neporozumění faktu, že demokracie je pro spoustu lidí abstraktní, transcendentální koncept, jehož ovoce visí proklatě vysoko.

A tak ve strachu ze ztráty pozic se i letos rozjel festival kýčovitosti a vyprázdněných hesel, kterému nic nepomohl autofelační projekt Štít demokracie, který paternalistickou formou psychologie pro malé děti vysvětloval, koho se mají lidé bát. 

Mnohem hmatatelnější hrozby však pro mnoho lidí leží zcela někde jinde. Hrozby, na které imaginace pánů jak vystřižených z klišé o slonovinových věžích zřejmě nestačí.

Opuštěná společnost činí zoufalé volby

Extrémně dojímavé jsou pak hraběcí otázky některých novinářů, proč deprivovaní lidé nevolí strany, které by jim mohly pomoci. A proč volí proti svému zájmu. Přičemž, jako třeba Jan Moláček, tuto svou otázku uzavírají tím, že „je těžké pomáhat někomu, kdo si sám nechce pomoci“. Tento styl uvažování jen nakrásně ukazuje, že sami novináři jsou součástí problému. 

Jak politici, tak někteří novináři si zřejmě ani na chvíli neumí představit, že schopnost vnímat politiku v její komplexnosti a souvislostech je možné jen tehdy, kdy se nepohybujete na dně Maslowovy pyramidy. Pakliže vám spoustu času a energie zabere uspokojení základních biologických potřeb a neustále máváte křídly, abyste se nezřítili do oceánu chudoby, nemá pro vás demokracie hmatatelnou podobu. 

Tou skutečnou a blízkou hrozbou je pro vás exekutor posílající již x-tou výzvu k zaplacení dluhu. Vlastník vám pronajatého bytu, pro nějž jen s velkým vypětím a díky činnostem v šedé zóně ekonomiky dáte dohromady nájem alespoň na tento měsíc. Ta nefunkční lednice, na jejíž opravu nemáte, a tak skladujete potraviny na sousedově balkonu. Ten rámus, kvůli kterému se takřka nikdy nevyspíte, neboť sousedé nad vámi, které tam astěhoval investor z Prahy, mají v oblibě až nad ránem končící párty. Ten pohled na vaši čtvrť zdevastovanou obchodem s chudobou, skrze který bohatší části republiky plundrují váš kraj a odvádí pryč i ty zbytky financí, které lidé mají. 

V takovém případě klidně hodíte hlas populistovi, o kterém sice víte, že slibuje nemožné, ale kdyby z toho splnil alespoň deset procent, budete mít pocit, že pro vás něco udělal. A třeba ho hodíte i tomu nejukřičenějšímu extrémistovi, který slíbí, že sociálně slabým oseká dávky, zamezí migraci „zatěžující státní rozpočet“ a zruší inkluzi. A budete pro něj hlasovat i přesto, že jsou jeho sliby mnohdy neústavní, nemohou přinést nic dobrého a nejspíš by negativně zasáhli i vás. 

Při všech těch stresech a existenčním boji totiž nemáte kapacitu na to si při pauze ve skladu přečíst poslední publikovanou analýzu a svést diskusi o designu veřejných politik a jejích dopadech. A i kdybyste při tom všem tu životní sílu měli, bude vás limitovat kvalita vzdělání, kterého se vám dostalo. 

I lidský kapitál potřebuje investici

Nevím, zda si ctihodní pánové uvědomují, jak vypadá občanská a mediální výchova, jejíž styl výuky jen málokoho vybaví potřebnou gramotností. Pokud nechodíte na gymnázium a nemáte štěstí na zapáleného kantora, musíte pro její získání absolvovat vysokou školu. Ve zdravém vzdělávacím systému by ale pro osvojení si kritického myšlení a rezistence vůči manipulaci neměla být univerzita nutností. Tou bychom měli být vybaveni již na nižším vzdělávacím stupni. Speciálně je toho třeba v oblastech, kde vysokoškolské studium není samozřejmostí. 

Můžeme mít tisíckrát vymazlenou vzdělávací strategii 2030+, ale pokud pro nás nebude vzdělávací politika prioritou a nebudeme ji odpovídajícím způsobem financovat, můžeme si naplakat klidně celé Labe nářků. A nic se nezmění. O etnicky a sociálně segregovaném školství, ve kterém jsme přeborníci, snad ani nemá cenu se zmiňovat. To je dokonce všeobecně tolerované. 

To stejně platí i o bydlení, které se stalo výhodnou komoditou, jenž na jedné straně umožní malé skupině zbohatnout, aby na té druhé vytvořila zástupy deprivovaných a zanechala po sobě spoušť v podobně rozvrácených komunit. Podpora bydlení, ať již skrze chytřejší danění, podporu družstev či obecního bydlení, by měla být jedním z pilířů veřejných politik a nikoliv sprosté slovo.

Obecně by bylo dobré uvědomit si, že zanedbávání deprivovaných regionů ohrožuje prosperitu společnosti jako celku. A že neexistuje cesta, jak na ně zapomenout a přežít. Nápovědu nám přináší analýza od PAQ research, která ukazuje, že antisystémové strany posilovaly právě v socio-ekonomicky slabých oblastech.

Ne nadarmo investuje spolková vláda miliardy eur do Neuer Länder, tedy spolkových zemí bývalé NDR. Jasně totiž chápe, že se celek bude mít tak dobře, jako jeho nejslabší část. A že mezi frustrací a příklonem k extrémistickým stranám je jen velmi tenká, červená linie. Stačí se podívat na poslední volby, kde dominance AfD jasně kopíruje hranice ekonomicky méně rozvinutých oblastí. 

Zkrátka, co do lidského kapitálu dáme, to z něj dostaneme. V bohatých státech západní Evropy je již dávno ozkoušeno, že každé euro investované skrze smysluplně formulovanou sociální a vzdělávací politiku se mnohonásobně vrátí, a to v jak ekonomickém smyslu, tak z hlediska společenské stability a udržitelnosti demokracie. 

I ten nejzarytější pravičák, věřící v co nejmenší stát, by mohl konečně pochopit, že zisk přichází až po investici. A že, stejně jako portfolio komodit, i lidský kapitál potřebuje kultivaci.

A že demokracie má své materiální podmínky.

Selháváme společně – politici i novináři

Ve světle těchto dávno a všem na západ od Aše známých vztahů, působí ignorace a arogance politiků až sebevražedným dojmem. Přitom máme nejrůznější akademické a neziskové instituce, které nabízejí nespočet kvalitních studií, jenž nastiňují osvědčené cesty vládnutí. Odborníci zas a znovu vysvětlují, jaké bychom měli mít priority a jaké konsekvence nás čekají při jejich přehlížení. Jenže k čemu nám jsou všechny tyto pečlivě vyargumentované a evidence-based formulované politiky, pokud jsou finální rozhodnutí činěna na půdorysu partikulárních zájmů nebo z ideologické zabedněnosti? A pokud politici neumí dohlédnout dále, než k horizontu volebního období?

Kam přesně asi tak míříme, pokud i nadále budou vládnoucí garnitury vést sebestřednou, do sebe zahleděnou politiku, která ani náznakem nevykazuje skutečný zájem o lidi v této zemi?

Obávám se, že vina je v tomto sdílená. A tak se na tomto místě znovu musíme vrátit k novinářům. 

Že se na piedestalu demokracie objevily další praskliny si mohou připsat na vrub její strážci, kteří se dlouhodobě odmítají dovzdělat v základních sociologických otázkách a procesu tvorby veřejných politik. Bez toho jen těžko lze pochopit, kde leží kořenové příčiny, natož o nich smysluplně psát a nekopírovat ignorantské pozice politiků. 

Relevantních, odborných materiálů je v online prostoru ke studiu mnoho. Jde tedy jen o vůli a ochotu. Výstupy odborníků málokdy překročí zdi jejich ústavu jinam než do akademických žurnálů. Výjimkou je PAQ Research, který v rámci své mise aktivně provádí osvětu, své analýzy polopaticky komunikuje a jenž v reakci na výsledek voleb nastínil potřebné kroky, jak posílit rozvoj regionů. Je ale úkolem novinářů čerpat tyto informace, srozumitelnou formou je předávat do prostoru a utvářet tak veřejnou debatu. 

Kdo jiný má zaměřovat pozornost společnosti a mocných na zásadní témata a vytvářet tak poptávku po jejich řešení a ideálně, díky analýzám odborníků, je rovnou nabízet? Kdo jiný se má politiků ptát, zda skutečně chtějí dobře vládnout a čí dobro při tom mají na srdci?

Eroze demokracie je náš společný fail – politický i novinářský. Je dobré si to přiznat. Čím dříve to uděláme, tím lépe. 

Protože až se jednou po té šikmé ploše skutečně dokloužeme do pasti totality, budeme se z ní jen velmi těžko vysvobozovat.

Milan Krám