Roku 2022 jsme otevřeli svou náruč lidem, kteří k nám přišli hledat útočiště před válkou. Přišli, aby zachránili své holé životy. A mnozí z nich zažili opravdu děsivé, nepředstavitelné věci. Takové, kterými bychom ani v těch nejhorších snech nechtěli projít. A které zanechávají jizvy na celý život.
Lidé prchající před válkou si sebou nesou traumata, kterým nemůžeme porozumět, pokud jsme něco podobného neprožili. Můžeme jim ale pomoci je o lépe snášet. Alespoň na jeden den.
Věříme, že ohleduplnost a vzájemné pochopení je něco, čím se vyznačuje vyspělá a kultivovaná společnost. A že se mezi námi v Mostě najde dost lidí, kteří do takové společnosti patří. Proto zveřejňujeme krátkou prosbu Anny Kolomoits o tichý Silvestr, který nebude probouzet hrozivé vzpomínky na válku. Věříme, že po přečtení alespoň většina z nás pochopí, proč nás o to žádá. A že v sobě nalzeneme dostatek empatie.
Anna pochází z Doněcku odkud kvůli ruské okupaci v roce 2014 uprchla do Mariupolu. Ten nakonec potkal ještě horší osud, když byl během dobývání ruskou armádou prakticky zničen. Dle ukrajinských úřadů zahynulo v Mariupolu během ruského útoku na 21 tisíc lidí. Ruské bomby se nevyhly ani dětské nemocnici a dle Červeného kříže způsobila Ruská invaze humanitární krizi apokalyptického rozměru. Rozsah této katastrofy zachycuje Oscarem oceněný dokumentární film 20 dnů v Mariupolu.
Anně se obrátil život vzhůru nohama. Ze dne na den byla nucena zanechat studia na univerzitě a z Mariupolu byla nepřátelskou armádou zavlečena do Ruska, kde již od počátku války dochází k systematické převýchově ukrajinských dětí a mladistvých. Odsud se jí však podařilo uprchnout k nám do Česka. Nyní žije a pracuje v Mostě a mluví skvěle česky. Ve svém volném čase se věnuje upcyklaci starého oblečení, které přešívá a vrací mu život. Níže, skrze nás, zvěřejňuje svou prosbu za tichý Silverstr. Nejen kvůli sobě, ale kvůli každému, koho zasáhly hrůzy války.
Ančina prosba za tichý Silvestr
„Když slyším rány petard a ohňostrojů, nevidím na obloze barvy.
Slyším válku.
Okamžitě se vracím do Mariupolu. Do místa, kde tohle dunění neznamenalo oslavu, ale čirý děs, chaos a jedinou otázku: dožiju se rána?
Tohle není stav, který si člověk vybírá. Není to přecitlivělost, rozmar, ani snaha zkazit ostatním radost.
Je to trauma usazené hluboko uvnitř. Jako jedovatá tříska v mysli, kterou nedokážu vytáhnout ani tou nejsilnější vůlí.
Stačí jedna rána a celé tělo chce utéct.
Schovat se.
Přežít.
Možná se smějete a bavíte. Ale kousek od vás se někdo třese strachy, protože jeho paměť neumí rozlišit zábavu od smrtelného nebezpečí.
Prosím vás, zkuste slavit potichu. Bez ran, které znovu otevírají jizvy, jež se nikdy úplně nezahojí.
Radost by neměla bolet.
A oslava by neměla probouzet válku v hlavách těch, kteří jí prošli.“
Autorka: Anna Kolomoits
Ohňostroj vs. válečné bombardování. Autor: Anna Kolomoits.
