VRTka do Mostu nepovede. Proč by naši politici by měli udělat pořádný rámus

Dle původních plánů měla do Mostu vést vysokorychlostní trať (VRTka), po které má jezdit vlak z Drážďan přes Ústí do Prahy. Nejvyšší rychlost má dosahovat 320 Km a cestu mezi Mostem a Drážďanami měla VRTka zkrátit na cca 80 – 90 minut a do Prahy pak dokonce na 40 minut.

Tato trať by byla zásadním milníkem v rozvoji Mostu. Ale vláda prostě řekla ne. A oznámila, že trať do našeho města zkrátka nepovede.

Nechoďme kolem horké kaše. V porevoluční historii je toto rozhodnutí tím nesprostějším, které centrální vláda udělala. Dala nám tak jasně najevo, že v tom jsme opět sami A že na onu kýženou obrodu můžeme zapomenout.

Po desetiletích drancování žádná satisfakce

Již po desetiletí je Most nejrůznějšími způsoby centrem vytěžován. Nejprve jako nový domov pro dosídlence. Pak skrze uhlí, jehož těžbě naše město, společně s desítkami dalších vesnic, muselo ustoupit. A nyní je pro změnu vytěžován prostřednictvím investic do nemovitostí a obchodu s chudobou, který k nepoznání proměňuje celá sousedství.

Po dlouhá léta nejsme prakticky nic jiného než dobytým územím hodným plundrování. Jsme svého druhu Klondike, kde stále probíhá ona pomyslná horečka. Jsme tou zemí zaslíbenou, ze které si každý urve kousek, aby uspokojil své potřeby bez ohledu na následky.

Přiznejme si to. V očích centra jsme jen pouhý zdroj. A tak se k nám také chová.

Jakoby nestačilo, že jsme přišli o historické město a že zde příroda byla převrácena vzhůru nohama. Že zde celé generace lidí předčasně umírali díky práci v dolech a všudy přítomnému prachu jen proto, aby si zbytek republiky mohl v pohodlí svého domova rozsvítit lampičku elektřinou z uhelných elektráren.

Nebojme se říci narovinu. že tyto moderní výdobytky Mostečáci doslova „dotovali“ svými vlastními životy.

Útrapy ale nekončí ani s blížícím se koncem těžby. Ta nám tu totiž zanechala strukturálně poškozenou ekonomiku, s jejímiž následky se budeme vyrovnávat desítky let. A do doby, než ji proměníme, budeme tím sociálně rozvráceným krajem s nejhoršími ukazateli kvality života. Krajem, jenž slouží jako odkladiště pro nepohodlné ze zbytku republiky.  

A když nyní měla vláda šanci nám s transformací ekonomiky výrazně pomoci a dopřát nám po těch dekádách drancování alespoň nějakou tu satisfakci, otočila se k nám zády. A potvrdila, že umí brát, ale nikoliv vracet.

VRTka není jen vlak, ale nástroj rozvoje

Zrušení vysokorychlostní tratě do Mostu je opravdovou křivdou. Trať má totiž obrovský potenciál přinést našemu městu zasloužený rozvoj. Samozřejmě není samospasná, a proto s ní musí ruku v ruce přicházet i další investiční projekty. Je ale zásadní ingrediencí a akceleračním faktorem, bez kterého se těžko můžeme bavit o nových příležitostech, proměně Mostu a lokální ekonomiky.

Zkrácení doby dojíždění mezi Prahou a Drážďanami je natolik významné, že by se Mostečanům otevřely zcela jiné pracovní příležitosti, o kterých si nyní můžeme zdát. Mostečané by díky VRTce mohli více vydělávat a mnohem lepé si žít. Vyšší příjmy by se promítly do místní ekonomiky a vedly by k rozvoji dalšího podnikání, služeb a tím i k vyšší kvalitě života. Tam, kde cirkuluje více peněz se toho zkrátka více udrží. Stejně tak pro investory a zaměstnavatele by Most již nemusel být jen hůře dostupnou periferií, ale městem, které sídlí na významném dopravním uzlu a má smysl do něj investovat.

A nejde jen o práci. Mnohem blíže by také byly vysoké školy. Pokud by stát v jízdném zohledňoval ekonomickou situaci rodin, mohla by být zmírněna finanční bariéra, která jinak zastaví rozjeté studium nejednoho Mostečana. Studovat bychom mohli i v Sasku, kde pro Čechy platí stejná pravidla jako pro Němce (cca 350 Euro za semestr). Vzhledem k životním nákladům v Německu by dojíždění často bylo jedinou variantou, jak studium finančně zvládnout.

Díky snazšímu dojíždění odborníků by přímo v Mostě mohla vzniknout detašovaná pracoviště dalších univerzit. Ostatně kvalitní zdělání hraje zásadní roli v proměně regionu a je jedinou cestou k práci s vyšší přidanou hodnotou. Není to náhodou ten cíl, kterým se většina politiků ohání?

Představte si jen na chvíli tu paletu možností, která by se nám díky kratším vzdálenostem mohla otevřít.

S rozvojem města by se zvýšila i jeho atraktivita pro život, což by mohlo přitáhnout střední třídu s vyšší kupní silou a katalyzovat tak proměnu města. Ceny nemovitostí vzrostou, což by znamenalo, že by Most by již nebyl lákadlem pro obchodníky s chudobou a všelijaké investory, kteří svým podnikáním ničí místním život. S tím by taktéž došlo k proměně obyvatelstva a snížení vyloučených lokalit. Stinnou stránkou těchto změn je vytlačování obyvatel s velmi nízkými příjmy. Ale i to by město mohlo město řešit kvalitní bytovou politikou.

Naši politici by měli být slyšet

Abychom o něčem z toho vůbec mohli přemýšlet, musíme tu VRTku tady nejdříve mít. A protože nás centrální vláda hodila přes palubu, je na čase, aby naši politici vyrazili do boje.

VRTka by pro ně měla být tou nejvyšší prioritou a vládní rozhodnutí by jim, pardon my french, mělo nadzvednout mandle.

Měli by si to vzít osobně. Protože to je osobní. Jsme to opět my, kdo ostrouhali, ačkoliv si to nezasloužíme.

Zatím ale ze strany mosteckých politiků panují spíše vlažné reakce. A jediné, čeho jsme se dočkali, je petice zorganizovaná ze strany Michala Hartmana, ředitele Technických služeb.

Je to sice chvályhodný a dobře míněný počin. Ale řekněme si upřímně, jak moc velké vrásky na čele Andreje Babiše jedna petice asi tak udělá? Ne, v tomto případě politici skutečně nemají spoléhat na aktivní občanskou společnost a na mobilizaci zespodu. Naopak, to oni mají být těmi lídry, které jsme si zvolili. Oni mají být těmi, kdo se bude bouřit proti vládnímu rozhodnutí neboť sami dobře vědí, jak důležitá je VRTka pro naši budoucnost. Naši politici mají být těmi, kdo budou oslovovat jednoho člena Babišovy vlády za druhým a dají jim pocítit, že nám budoucnost našeho města opravdu není ukradená.

Mají to být právě naši politici, kteří se (obrazně řečeno) „vlámou“ do Strakovy akademie a budou se dožadovat změny tohoto nehorázného rozhodnutí.

A tak je logické ptát se, co nyní pro záchranu VRTky dělají. Co dělá Jana Paparega, jemuž voliči dali mandát, aby v Senátu hájil zájmy Mostu? Skončil jen u toho, že na Facebooku nasdílel Hartmanovu petici nebo chystá další kroky? Interpeloval členy vlády jako například Michal Kučera /TOP 09/ z Loun?

Co v tomto směru dělá hejtman ústeckého kraje Richard Brabec, jenž je dokonce členem vládnoucího ANO 2011 a k Babišovi má blíže, než kdokoliv jiný ze severu? Na profilu Ústeckého kraje není o VRTce ani zmínka. Dá se předpokládat, že stejně „důrazná“ bude i Brabcova snaha bojovat za Most. Středočech Brabec má nyní možnost dokázat, že pozice Hejtmana Ústeckého kraje pro něj není jen trafikou a sbíráním zkušeností pro další vrcholnou funkci.

To stejné planí pro poslankyni a zastupitelce města Mostu Berenike Peštové – jakožto poslankyně a členka ANO 2011 to má k Babišovi doslova pár kroků.

A jaké činy plánuje samotný primátor Mostu Marek Hrvol? Proč nebije na poplach a proč na jeho profilu a na stránkách města není o VRTce ani slovo? Bude tím leaderem, kterým má v této situaci má být? Nebo se spokojí s touto další historickou křivdou?

Stejně tak se ale můžeme ptát, co dělá opozice. Každý politik, který má ambice vládnout a myslí to s Mostem vážně, by si měl chtít se Strakovkou vyřídit účty. Teď totiž rozhodně nezáleží na barvě dresu.

Je třeba táhnout za jeden provaz

Ať již máte na krku primátorský řetěz nebo sedíte v opoziční lavici a připravujete kampaň, je nyní třeba zapomenout na rozdíly a táhnout za jeden provaz. 

Tuto schopnost bylo možno historicky dobře vidět u ostravských politiků. Jakmile je nějaké téma pro Ostravu důležité, dokážou se semknout, organizovat se a lobovat za stejnou věc. Je to až závideníhodné.

U politiků z Ústeckého kraje ale tato týmovost vždycky spíše chyběla. Jako bychom v sobě neuměli objevit chuť rvát se za to, co je naše. Jakoby nám skutečně chyběli ty kdysi přeťaté kořeny. Přitom zde nejde jen o Most, Louny  a Chomutov. Ale absencí lokální trasy vláda upře šanci rozvoj i dalším městům v regionu, které by z napojení na VRTku nepřímo benefitovali.

Jde tedy o hodně. Jde o naši budoucnost a o budoucnost dalších generací. Jde o to, kde budeme za padesát let. A o to, zda zde vůbec budou chtít lidé žít. VRTku stojí za to vybojovat. A to i přesto, že je hudba vzdálenější budoucnosti a ne všichni stihneme sklidit ovoce jejího přínosu.

Dokážou naši politici, že jsou schopni zabojovat za správnou věc a udělají maximum proto, aby se situace změnila?

Budou schopni centrální vládě dát dostatečným způsobem najevo, že nás nemohou hodit přes palubu jako kus vytěžené hlušiny?

To vše ukáže jen čas. My mezitím politikům podobné otázky položíme.

Milan Krám